Helena Houdová - Dá se žít i nesobecky

Helena Houdová, Miss České republiky roku 1999, je půvabná blondýna. Ale nenechte se mást zjevem. I křehké krasavice mohou být silné bojovnice. Helena bránila přírodu a zvířata před tím, než se stala Miss, snažila se "pro věc" využít i svého "křesla" a nepochybně se za ochranu života bude brát i potom, až za pár dnů svou korunku předá…

       "Co říkáte názoru, že posláním krásy v dnešním světě je hlavně kšeft: že jde o prodávání prášků na hubnutí, kosmetiky a šatů. A že vy jste symbol takové krásy…"
       "Definovat krásu je velmi obtížné, protože krásu nemůžete vidět. Je to pocit, něco, co lze jen cítit - jak napsal Saint-Exupéry v Malém princi. Krása je pro mě pocit, když jsem s lidmi, které mám ráda, nebo když dělám něco dobrého. Když třeba jdu v dětském domově na procházku s nějakým dítětem a vím, že to má smysl. Vaše otázka ale asi spíš směřovala na poslání hezkého vzhledu v dnešním světě. To je samozřejmě kšeft a pro mě práce - modeling. Móda patří do zábavního průmyslu, který má pro mě tu hodnotu, že odreagovává lidi. Pomáhá ve složitých chvílích, nabízí útěk od problémů. Nemůžu ale pracovat jen v zábavním průmyslu. Mě naplňuje život, dává mu hodnotu a smysl to, když dělám něco pro své blízké, pro ostatní lidi nebo ostatní tvory, když k nim nejsem lhostejná."
       "Nezařadila jste se získáním titulu Miss do onoho k přírodě nelaskavého světa hamburgerů a kožichů, proti němuž jinak bojujete?"
       "Podle mě je úplně jedno, jestli jste Miss, prezident nebo třeba řezník. Všechno se dá dělat se ctí a určitou zodpovědností nejen za sebe, ale i za věci okolo. Já jsem šla do soutěže Miss s tím, že chci něco změnit. Jako studentka jsem i předtím měla dost možností - mohla jsem dělat v Ekocentru, chodit do dětského domova za dětmi, brát si je na víkendy domů, prostě dělat věci konkrétní a svým způsobem velké. Jenže ono je třeba, aby známí lidé - politikové, herci, zpěváci - také mluvili o důležitých věcech. Když jsem četla rozhovory s nimi, slyšela jsem prázdná slova: jakou má kdo vanu či jakou používá postel: zrovna na tohle se mě ostatně včera ptali také.
       Bylo mi hrozně líto, že lidé, kteří mají možnost mluvit a být slyšeni veřejností, se věnují tak nedůležitým věcem. Proto se teď snažím o důležitých věcech mluvit sama; jaksi ,zevnitř' změnit, co můžu. Chtěla bych lidem ukázat, že je možné si vybrat - že můžou žít i nesobecky, s ohledem na okolní svět a ostatní tvory."
       "Mimochodem, na jaké spíte posteli?"
       "Na žádné, spávám na zemi na matraci."
       "Dost umíte znakovou řeč. Jak jste se k ní dostala?"
       "Ještě na gymnáziu jsem se začala zajímat o handicapované lidi, dětské domovy, ochranu zvířat či jadernou energii. V té době mi připadalo, že to nejmenší, co mohu udělat pro neslyšící, je naučit se základy znakové řeči. Protože když se neslyšící člověk dostane do obtížné situace, jako je například dopravní nehoda, je nutné mu trochu porozumět. Chodila jsem mezi neslyšící dospělé a strašně moc mi to dalo. Tenkrát jsem se ocitla v duševní bouři a oni mi dali najevo, že existují věci důležité a věci nedůležité. Neslyšící mají totiž svůj svět trochu zjednodušený, protože nedostávají informace v takové šíři jako my ostatní. Lépe tak poznávají, co je podstatné."
       "Zakládáte prý vlastní nadaci…"
       "Zakládám fond - jmenuje se Slunečnice. Napřed to měl být Pramínek, ale pak jsme zvolili tohle jméno. Slunečnice potřebuje k životu světlo a teplo a péči, stejně jako lidé. Chystáme výchovné programy pro handicapované a sociálně znevýhodněné děti, tábory, kroužky při školách, programy třídění opadu a tak dále."
       "Kolik na to máte peněz?"
       "Zatím jsem do fondu vložila 50 000 korun, další příspěvky se doufám budou scházet. Začínáme vlastně až letos v létě."
       "Říkáte, že byste chtěla být dobrý člověk. Co to znamená? Daří se vám to?"
       "Podle mě dobro znamená nezradit sám sebe, a to v jakékoli situaci, i v maličkostech. Třeba když vystupuju proti kožešinám, byla by velká zrada předvádět potom na přehlídce kožichy. Totéž platí ve vztahu k sobě i k druhým lidem. Celý život je vlastně hlavně o maličkostech, které vypovídají o člověku."
       "Jste šťastná?"
       "Asi ano - štěstí mi dává harmonie se sebou samou, to, že jednám podle svého svědomí. Také harmonie s lidmi, s nimiž chci žít - třeba s mým dvacetiletým přítelem Honzou, studentem medicíny. Sice jsme se zrovna včera trochu pohádali, ale už ani nevím o čem. Nebo jsem dostala krásný dopis od holčičky z Dětského domova v Plzni, kam chodím: při jeho čtení jsem plakala bolestí a štěstím."
       "Jak důležití budou pro vás děti a manžel? Co říkáte feministkám, které považují muže za tvory na jedno použití?"
       "Já si bez muže život představit nedovedu. Strašně moc mužů mi do života hodně dalo: tatínek, dědeček, kamarádi i všichni mí přátelé. A pokud se týká rodiny, pak - i když je mi teprve 20 let - mám už aspoň dva roky velkou touhu mít vlastní dítě. Naštěstí mám přítele, který mě udržuje nohama na zemi. Těším se, že Honza a děti budou pro mě pevné zázemí; to potřebuje každý."
       "Jste známá ochránkyně zvířat - česká Brigitte Bardotová, doma máte sedmiletou fenku podvraťáka Jessy. Co říkáte na nedávný rozruch kolem billboardu s liškou staženou z kůže?"
       "Vadilo mi, že se ty billboardy nakonec musely sundat. Vždyť na nich není nic jiného než skutečnost. Takhle se prostě kožešiny na kožichy získávají. Hodně málo lidí to ví a tenhle billboard jim mohl otevřít oči, aby lépe chápali, proč vlastně usilujeme o zákaz chovu kožešinových zvířat. Je to samozřejmě velice drastický plakát, ale mluvila jsem o něm s kamarádkou, která má dvě děti - holčičce je třináct a klukovi pět - a ona říkala, že je pro ně daleko horší reklama na cigarety, kde je parta mladých lidí, smějí se a všechno je děsně fajn, protože dítě v pubertě se snaží někam zapadnout a hledá. Takže já si myslím, že by ten plakát měl viset dál."
       "Jste vegetariánka, snažíte se bojkotovat firmy, které se nechovají slušně k přírodě. Co je ale podle vás lepší - když někde v Asii vykořisťované děti šijí boty za pár šestáků, nebo když umírají hlady?"
       "Samozřejmě je lepší, když šijí boty a žijí. Ale jinak je ten problém širší. Myslím, že ho můžu rozdělit do dvou rovin: té politické, kde obyčejný člověk má pocit, že nezmůže absolutně nic, že jsou špatné zákony a podobně.
       A pak jde o osobní postoj. Tady hodně zaleží na každém jednotlivci, jestli se nechá pohltit a půjde za svým materiálním blahobytem bez ohledu na ostatní lidi, na ostatní svět. Myslím si, že je hodně důležité začít u sebe. Já se snažím třídit odpad, snažím se nepodporovat firmy, o nichž vím, že nejsou úplně čisté, že jdou za profitem za každou cenu. Nekoupím si jejich výrobek nebo pro ně nedělám reklamu. Je hodně důležité nenakupovat s klapkami na očích, ale snažit se přemýšlet o tom, co předcházelo, než jste dostali do ruky zrovna tenhle konkrétní výrobek."
        "Za pár dní bude zvolena nová Miss. Jaký byl váš rok na trůně. Jak vypadá součet zisků a ztrát?"
       "Byl to silný rok, získala jsem obrovské zkušenosti. Hodně jsem se smála a hodně plakala, byl to rok radostný i bolestný. Tak je to ale v pořádku: bolest musí být, abychom si uvědomili cenu štěstí. Jinak také vyžadovalo hodně odvahy nezřítit se z trůnu do slávy a pýchy, nezradit samu sebe, neztratit svou osobnost. Snad se mi to podařilo…"


Titul: Týdeník Květy 13/00, autor: Ivo Bartík, foto: Eduard Karkan
Datum vydání: 24.3.2000